Music Man StingRay 1977

Rok výroby: 1977
Země původu: U.S.A.

Úvod

Už nějaký ten pátek si říkám, že by se mi moc líbilo mít nástroj mého ročníku, tedy s datem výroby v roce 1976. Měl jsem v ruce výtečný Precision (recenze), zkousnul bych možná i Jazz Bass, ale asi vám, kteří mě trochu znáte, je jasné, že nejradši bych měl Music Man. A to tím spíš, že v roce 1976 právě Music Man zahájil výrobu, tenkrát ještě pod taktovkou Leo Fendera. Ovšem i díky tomu jsou dnešní ceny těchto prvních vyrobených kousků přímo astronomické. Velice mě tedy potěšila zápůjčka předmětu dnešní recenze, která se rokem výroby velice onomu počátku blíží.

Popis, parametry

Jedná se o první model firmy Music Man, tedy StingRay, tenkrát ještě s dvoupásmovou aktivní elektronikou. Mimochodem Music Man byl právě první výrobce, který začal baskytary aktivní elektronikou osazovat. Tělo je ze dvou kusů hustého severského jasanu v provedení natural, tedy jen lesklý lak bez přidaného barviva. Krk je javorový z jednoho kusu, má tedy na zadní straně "skunk stripe".

Nástroj je celkově ve velmi dobrém stavu, ale i tak se zub času notně projevil, a to zvláště na laku. Milovníci relicu budou spokojeni, zde je ale vše naprosto pravé, autentické, žádný fake. Lak je popraskaný nejen na těle, ale i na krku, nicméně toto popraskání při pohybu palcem po zadní straně krku při hře vůbec není cítit, čili není vůbec omezující.

Jak vidíte, krk má tříbodové uchycení za použití systému Micro-Tilt pro nastavení sklonu krku.

Kromě kloboučků potenciometrů a srážeče strun jsou nejvíce z hardwaru zašlé mechaniky, ale fungují pořád naprosto perfektně, chod mají hladký.

Jak vidíte, štelování průhybu krku se dělalo tenkrát na hlavě v provedení tzv. bullet, což je kupodivu prakticky stejně pohodlně přístupné jako dnešní provedení kolečkem v patce krku.

Jediné, co není původní, tak jsou pražce. Baskytara byla přepražcována, ale divil bych se, kdyby ne, při více jak čtyřiceti letech jejího stáří.

Chrom na ostatních částech je stále ve skvělé kondici, kobylka obsahuje i tlumítka. Jinak logo Music Man není na zadní části, jak je ve zvyku dnes, nýbrž je pod vodícími šrouby kamenů. Štelování kobylky je stále plně funkční, všechny stavěcí šroubky mají imbusy v pořádku.

Snímač má lehce orezlé magnety, ale nic tragického, ve výborné kondici je i černý třívrstvý pickguard.

Ovládacími prvky je potenciometr hlasitosti, dále výšky a basy, kde u výšek je útlum i zesílení, ale bez aretovaného středu, basy fungují jen v režimu zesílení. Potenciometry kupodivu mají stále slušně tuhý chod a nijak nechrčí.

Baskytara váží rozumných 4,3 kg a na popruhu sedí naprosto perfektně, nic jiného než perfektní vyvážení jsem v tomto případě vlastně ani nečekal.

Zvuk

Aktivní elektronika, co se týká výšek, nemá tak velký zdvih jako současná produkce, ale může to samozřejmě být způsobeno i stárnutím elektrosoučástek, jako jsou kondenzátory a podobně. Zdvih (i útlum) je ale stále naprosto dostatečný, ani jsem ho naplno nedával.

Zvuk tohoto letitého kousku jsem měl možnost porovnat s mým nástrojem Ernie Ball Music Man Classic Sabre (recenze), dále Ernie Ball Music Man StingRay 5 (recenze) – pravda, tam je to s třípásmovou aktivkou, což je prostě trochu jiné, a dále jak si pamatuju, a rovněž podle nahrávek, s mým bývalým nástrojem Ernie Ball Music Man StingRay z roku 2010 také s dvoupásmovou aktivní elektronikou a s dalším podobným kouskem z roku 1987 (dvojrecenze).

Nejstarší kousek má i nejdřevitější zvuk. Mám pocit, že nejméně do zvuku zasahuje aktivní elektronika, více se prosadí dřevo, podobně si pamatuji, že to bylo i výše uvedeného kousku z roku 1987. Ale tyto rozdíly se v kapelním mumraji stejně značně smáznou.

Následující nahrávky byly provedeny rovnou do zvukovky. Použité struny byly nějaké niklové padesátky ve slušném stavu.

Nejprve "povinné" nahrávky

Basy a výšky přidány přibližně o polovinu rozsahu
Basy a výšky přidány skoro naplno

Bonusové nahrávky - basy a výšky přidány přibližně o polovinu rozsahu

Ukázka 1
Ukázka 2

Slap - basy a výšky přidány skoro naplno

Nahrávka přes Darkglass Alpha Omega Ultra se zapnutou simulací aparátu. Prsty, zkreslení a slap.

Hodnocení

Na tento nástroj jsem se ukrutně těšil, a zároveň jsem se ukrutně bál toho, že ho po vyzkoušení budu po jeho současném majiteli loudit k odkoupení. Nestalo se tak (což mi zřejmě zachránilo manželství a možná i život). Nikdy jsem nebyl velkým příznivcem relicu, výjimečně se mi nějaký líbil, podobně tak i autentický stav starých nástrojů. U starých nástrojů je pak někdy problém s funkčností hardwaru, jehož stav neumožňuje bezproblémové seřízení. Zde se nic takového neděje. Hardware je funkční, opotřebení je autentické a snesitelné, vlastně se mi i docela líbí, ale stejně jsem usoudil, že jsem spíš příznivcem nových nástrojů, které si hýčkám a opečovávám. Navíc ani zvuk takhle starého nástroje mě neposadil na zadek natolik, aby vy mě vyvolal stav "to musím mít!", zvlášť při srovnání s mými dvěma výše zmiňovanými kousky, které prostě hrají také fantasticky, sedmasedmdesátka je jen víc vintage, víc dřevitější. Jinak ale musím dát tomuto nástroji vyznamenání s hvězdičkou. Vypadá skvěle a hraje skvěle, ale toto obojí platí i pro ty moje, a posluchač stejně pozná kulový, takže jsem vyléčen, díky, Milane.