Téma: Fender Jazz Bass 1969
Fender Jazz Bass 1969
Rok výroby: 1969
Země původu: U.S.A.
Další díky letí za Daviďákem za zapůjčení této babky.
V roce 1965 prodal svojí firmu Leo Fender společnosti CBS, tedy i tento nástroj pochází z této neslavné éry. Představenstvo společnosti se spíše než o kvalitu staralo o co největší masovost výroby, a tedy i o co největší zisk. V důsledku toho v roce 1969 odešel z firmy nespokojený Don Randall, její prezident, v příštím roce následován Georgem Fullertonem, se kterým později v roce 1980 založil opět Leo Fender firmu G&L (George & Leo).
Popis
Tělo je olšové z jednoho kusu, provedení tříbarevný sunburst v polyuretanu.
Krk je javorový s brazilským palisandrem na hmatníku, s bílým lemováním okolo a obdélníkovými téměř průhlednými perleťovými výložkami.
Šířka krku na nultém pražci je pro Jazz Bass obvyklých 38,1 mm, ovšem co se týče profilu, žádné moderní C se naštěstí nekoná, ale je to pro mě velmi příjemný hluboký profil U, který mi sedí do ruky naprosto perfektně. Profil C nemůžu vystát. Je tu ale něco za něco. Díky velké mase dřeva krku, typické velké hlavě s masívními mechanikami se basa docela dost převažuje na hlavu jak v sedě, tak ve stoje na popruhu. Chce to hodně široký a hodně neklouzavý popruh a dá se s tím žít. Baskytara váží celkově 4,1 kg.
S uložením krku se v té době evidentně moc nepárali, nicméně styčná plocha je hladká a rovná, a tedy co se týká přenosu vibrací, je zde vše v naprostém pořádku, jen ta estetika prostě kulhá.
Přístup k výztuze krku je u jeho patky, pro lepší přístup zřejmě později někdo dodělal vybrání ve čtyřvrstvém želvovinovém pickguardu.
Dva snímače typu singl coil, elektronika pasívní v tradiční kombinaci hlasitost + hlasitost + tónová clona, kobylka ala ohnutý plech s válečkovými kameny.
Zvuk
Zapomeňte na všechny moje předchozí výhrady, ty jsou s ohledem na zvuk všechny naprosto malicherné. Zvuk je konkrétní, pevný, hutný, vrčivý, strašlivě tlačí, prostě naprosto ultimátní Jazz Bass. Kapelou baskytara prolézá jedna báseň a zároveň úžasně tmelí. Provedl jsem na zkoušce s kapelou moje podladění na C#-G#-C#-F# a ta basa to dává naprosto v pohodě, pravda, více jí sluší standardní E-A-D-G. Následují obligátní ukázky.
Ukázky jsou nahrány rovnou do zvukovky, jednotlivé nahrávky jsou normalizovány. Není-li uvedeno jinak, tónová clona je plně otevřená. Použité struny jsou neznámé ocelovky, pětačtyřicítky, ohrané, ale ještě v poměrně slušném stavu. Hráno vždy nad aktivním snímačem, v případě obou snímačů hráno mezi snímači.
Snímač u krku
Oba snímače
Snímač u kobylky
Oba snímače, ale snímač u krku nepatrně stažený, tónová clona na půlku, hráno poblíž kobylkového snímače. – tento zvuk se mi na aparátu osvědčil nejvíc.
Pro doplnění ještě nahrávky s úplně novými niklovými strunami Warwick Red Label 45-105:
Snímač u krku
Oba snímače
Snímač u kobylky
Slap
Hodnocení
Už před 45ti lety, a vlastně i dřív, lidé postavili nástroj, který i dnes splňuje to, co člověk od nástroje očekává. Leo Fender s týmem to tenkrát vymysleli, navrhli a postavili, a prakticky dodnes, ač je to neuvěřitelné, na tom po půl století není moc co vylepšovat. Tenhle nástroj je navíc vyzrálý, s přihlédnutí k jeho stavu evidentně prověřený mnoha pódii, a jeho zvuk je neuvěřitelný. Jestli se ho Daviďák někdy zbaví, tak je blázen, a jestli jo, tak já se stavím do fronty jako první, i kdybych měl prodat ledvinu.
Kompletní galerie fotografií ZDE
Poznámka
Řekl bych, že tento zde popisovaný nástroj snese srovnání s dříve testovanou baskytarou Fender Custom Shop 1964 Jazz Bass. Zvukově jsou si velmi blízké. U ročníku 1969 mi ten zvuk ale přijde přeci jen nepatrně plnější, ovšem i na to má vliv spousta proměnných jako typ a stáří strun, výška snímačů a podobně.
