krátký příběh: ve 12 letech sám na španělku s nylonkama, an záviděl kamarádovi, že válí ... ve 14 gymplácká kapela, neměli basu, no tak první basa, ucho narvaný do repráků, odposlouchávání bas a hledání na hmatníku, v 18 další basa, furt kapely potřebovaly basáka, no ... projekt slavnej kytarista se odkládá ... pak pár let hraní .... 20 let pauza, hraní jen na kytaru a kytary, a najednou nějaká kapela zase potřebuje basu ... takže zase basák ... vždycky samouk, hmatník je malej a přehlednej, základ jsou oktávy, to každej slyší kde jsou, od nich se odpíchne každej jinej tón, na co noty, po letech slyším tón dřív než ho zahraju, prstoklady se hrají tak, jak je to nejpohodlnější, není potřebí nic vědět, tělo si řekne samo, časem svalová paměť, basa se nevymýšlí, basa se cítí, přeci bicí daj rytmickej rámec a kytara a zpěv harmonii, basa to spojuje, každej to cejtí a je to tak správně, pak se jen vyzkouší tři čtyři varianty groove, podle toho, jestli si to má sednout na zadek nebo to naopak rozjet, všecko citem ... a pak se hraje, ono si to řekne samo, po stém opakování skladby jeden zjistí, že ubírá a ubírá a nakonec hraje co nejjednodušeji a pohraje si s každým tónem ... a po letech experimentů se zvukem se preferuje čistej zvonivej piánovej tón, basa napřímo, jedno nastavení komba a konec .... čistej zvuk jde linkou ven ... takže samouk a samouci vládnou světu!!!!
všechna sláva polní tráva, dříve maršály a džezbas, dneska korejský ememky ... hudba nejni o ceně nástrojů
nesnášim ty, co nemaj rádi woodyho ;-)