mmikk

Reportáže z koncertů, recenze alb, mmikkův blog

Jak jsem již v úvodu reportu z prvního dne zmínil, nastala menší komplikace s uložením zavazadla. Nicméně tento problém jsem bryskně vyřešil přemluvením lidí u informačního stánku. Po původní vlně nevole jsem nakonec vyjednal uložení zavazadla na vlastní riziko. Takže nyní jsem se s velkou úlevou na srdci mohl oddat další úžasné hudbě, která mě tento den na High voltage festivalu čekala.

Nejlepší hudební festival tohoto roku, možná jeden z nejlepších hudebních festivalů vůbec. Alespoň co se složení kapel týče. Jakmile jsem se o této akci dozvěděl, tak nějak podvědomě mi bylo jasné, že tam nesmím chybět. A taky že jsem nakonec nechyběl. V podstatě bez peněz, budoucnost jako obvykle nejistá, ale hudbu si odříci nelze. Naplánoval jsem si tedy báječný čtyřdenní výlet do Londýna. Dva dny jsem strávil poznáváním této zajímavé světové metropole a zbylé dva dny mne naplňovala hudba. Na fotky z Londýna, ale i z mých četných cest po Skotsku se můžete podívati zde http://mmikk.rajce.net

Byl to neuvěřitelný zážitek. Moci si dopřát Marillion a následně poté i Porcupine Tree v rozmezí 10 dnů, o tom se mi zdaleka ani nesnilo. Takže jak se již dalo vytušit, 11.12. jsem podnikl další výlet do Glasgow.

Jakožto jediné místo ve Skotsku bylo pro akustický koncert Marillion vybráno Glasgow. Má to svou logiku, neboť druhý den kapela hrála v Irsku a navíc Glasgow je přeci jen kulturním centrem Skotska a většina kapel koncertuje právě tam. Tudíž jsem mohl spojit příjemné s užitečným (koncert a poznávání Glasgow :).

Údajně se jedná o hudební událost roku. Comeback jedné z nejzásadnějších kapel hudební scény. Kapely, jejíž hudba spojuje mnohdy velmi vzdálené hudební styly a obzory. To všechno jsou Faith no More. U takové události jsem přec nemohl chyběti, byť hudba FnM se mnou příliš emočně necloume. Přesto však jsem očekával velkolepý hudební zážitek. Dlouho to vypadalo, že se show odehraje bez předkapely, nakonec však byla jako support oznámena mnohonárodnostní akvizice Firewater. Vůbec jsem nevěděl co od nich čekat, každopádně moje obavy, že to bude další nudná a trapná výplň při čekání na hlavní…

Inu další sen se splnil. Dream Theater nepatří sice mezi moje úplně nejoblíbenější kapely, ale rozhodně jsem stál o to, shlédnouti jejich živé vystoupení. Co na tom, že zlí jazykové tvrdí, že James LaBrie to neuzpívá, že hudba DT je bez emocí, že jsou to jen bohapusté onanie a tak dále. Jednou jsem se vybodl na předsudky a vyrazil jsem na koncert netížen velkým očekáváním. Nebo vlastně ne, očekávání jsem měl velká. A to od Cynic. Na třetí setkání s touto naprosto výjimečnou a geniální partičkou jsem se opravdu těšil. Hlavně taky proto, že jsem již jejich desky skutečně naposlouchal a věřil…

Nelze dostatečně výstižně vyříci, jak jsem se na setkání s tímto géniem těšil. Gutter Ballet, When the Crowds are Gone a Believe, to je trojice skladeb, které řadím mezi vůbec ty nejúžasnější, které znám.

Ještě nedávno jsem Manfreda Manna ani neznal, ale teď mohu říct jediné. Jeho hudbou jsem zaplaven jako v poslední době snad jen Marillion. O koncertu jsem se dozvěděl náhodou, vlastně právě při žádání o akreditaci na Marillion. Zabrousil jsem tedy na youtube a jal se poznávati.

Konečně zas jednou za půl roku pořádný koncert tvrdšího ražení v Pardubicích. Copak tvrdšího ražení, to se tu přec jen sem tam něco naskytne, ale tohle bylo přesně dle mého gusta.

Po delší době jsem se zas vydal na něco tvrdšího. Však by byl také hřích, nechat si ujít tak úžasnou kapelu jako BURST. Tím je tedy zřejmé, kdo pro mě byl hlavním tahákem, ovšem na The Ocean jsem se těšil též značně. Zbylé dvě kapely pro mě prozatím byly velkou neznámou…