mmikk

Reportáže z koncertů, recenze alb, mmikkův blog

Jak jsem již v úvodu reportu z prvního dne zmínil, nastala menší komplikace s uložením zavazadla. Nicméně tento problém jsem bryskně vyřešil přemluvením lidí u informačního stánku. Po původní vlně nevole jsem nakonec vyjednal uložení zavazadla na vlastní riziko. Takže nyní jsem se s velkou úlevou na srdci mohl oddat další úžasné hudbě, která mě tento den na High voltage festivalu čekala.

Samozřejmě jsem nemohl minouti znovuobnovené Wishbone Ash. Kvůli nějakým sporům o práva teď vystupují pod jménem Martin Turner’s Wishbone Ash a speciálně pro High voltage plánovali hrát celé kultovní album Argus. Vpravdě jsem tvorbu Wishbone Ash do této doby neznal, ale opět předfestivalová příprava mě donutila ji poznat a pochopil jsem, proč jsou považováni za jednu z nejzásadnějších formací 70. let. Argus je geniální deska a dostala se mi pořádně pod kůži, takže očekávání jsem měl vysoká. A zklamán jsem tedy rozhodně nebyl. Perfektní vystoupení a druhý den pro mě nemohl začít lépe. Refrény jejich písní mi v hlavě zní doteď.

Na Main stage se připravovala další legenda britské scény, hardrocková formace UFO. Tahle partička má vpravdě kultovní status nejen na Ostrovech a také se na ně přišla podívat celá řádka fanoušků. Ale tohle vystoupení byl bohužel jeden velký průser. Kytarista měl neskutečné problémy s aparátem, které doslova zničily celý jejich výstup. Zlepšilo se to až ke konci, ale UFO stihli zahrát jen 7 skladeb. Závěrečná halekačka Doctor, Doctor bohužel na vylepšení dojmu nestačila. Mrzí mě to o to víc, že jsem upřednostnil UFO před Stevem Hackettem, což, jak je nyní jasné ,byla rozhodně velká chyba. Inu jak praví jedno moudré pořekadlo, s dětma nezatopíš.

Tenhle den se to vůbec nějak podivně bilo mezi stageami a tím pádem jsem byl nucen obětovat vícero vystoupení, než by mi bylo milo. Ale je mi jasné, že hracími časy kapel se nelze zavděčit každému.

Další na řadu přišli Magnum. Něco málo co jsem od nich slyšel znělo velmi slušně a slibně, tudíž jsem se na jejich výstup opravdu těšil. Na podium vběhla podivná partička v čele s blonďatým frontmanem. Jeho výstup mi opravdu nesedl. Ať již to bylo křečovité hecování publika, které ani povzbuzovat nepotřebovalo, neb bylo na výstup svých hrdinů vcelku nadržené, nebo vlastní show, která na mě působila velmi nudným dojmem. Prostě kouzlo Magnum na mne toho dne nefungovalo. Na jejich vystoupení jsem však zaznamenal nadšené ohlasy, takže Magnum prostě nejsou živou kapelou pro mě. Jejich set sem ani nedokoukal, neboť na Main stage hráli Bachman & Turner, které jsem toužil též okusit.

A ani toto nebyla zkušenost nikterak obohacující. Jejich poněkud obyčejný rock se mnou věru nehnul a tak jsem jim po pár písních přestal věnovat pozornost, neboť na Prog stage se již formoval další vrchol festivalu, tedy Uriah Heep.

Uriah Heep a vrchol takovéhoto festivalu? V posledních letech se poněkud ohráli a hodně ztratili na ceně. Když už kapela dříve světového formátu hraje v Čechách v Horní Dolní 3x do roka, asi je něco poněkud špatně, ale budiž. Na High voltage se ovšem uvolili zahrát celé album Demons & Wizards! Ano, bylo tomu skutečně tak. Pro mnohé se sen stal skutečností a před podiem se tísnilo mnoho lidí. Já se rovněž nemohl dočkat, protože tohle album je opravdu jednou z nejlepších desek v rockové historii vůbec a za poslední dobu jsem ho neskutečně docenil a zamiloval si ho. A oni ho hráli celé naživo. No co k tomu můžu víc dodat? Byla to absolutní pecka. To nadšení, které ze samotné kapely čišelo bylo neskutečné. Vidět 60ti leté pány na podiu, kterak cení zuby a září jako sluníčka, to je k nezapomenutí. Takové nakopávací energie se od jiných staříků jen tak nedočkáte. Bylo vidět jak jim ta změna svědčí a sami si ji užívají. Tohle album psalo rockovou historii a může být považováno za jeden ze základů prog rocku vůbec. Pobavil mě Bernie Shaw (frontman), když po Easy livin‘ pronesl něco jako že tuhle skladbu znaj, protože ji hrají, ale co teprv ty další co přijdou. No byla to slast pro uši i duši. Co na tom, že z původních Uriah Heep je tam už jenom Mick Box, tohle bylo jedno z životních vystoupení. Popravdě mě ani nemrzelo, že jsem prošvihl Joe Bonamassu, jehož hvězda nyní strmě stoupá vzhůru a těší se přízni jak kritiků, tak fanoušků. Jeho koncert si určitě dopřeju někdy příště.

Absolutně nadšen jsem z Prog stage výjimečně vyrazil k Metal stage, kde se chystali Opeth. Svým zařazením by se určitě hodili na Prog stage, ale vpravdě na festivalu byli spíše vyznavači měkčích odnoží progu, proto jejich zařazení bylo vcelku pochopitelné. Měl jsem poněkud dilema, neb se jejich výstup křížil s Argent, další prog legendou, kterou jsem před festivalem ani neznal. Jejich alba mi však napovídala, že jejich výstup bude jistě skvělý. Byl jsem tedy rozhodnut od Opeth přeběhnout, ale to bych předbíhal. Opeth to otevřeli Windowpane a pokračovali The Grand Conjuration. Nádhera jako vždy. No a vzápětí The Drapery Falls a já jsem si mlaskal blahem. Jenže to už na Main stage začínali hrát Down n‘ Outz, speciální projekt Joe Elliota.

Minul jsem tedy úplně Argent a mazal na Main stage a popravdě vcelku do neznáma. Samozřejmě vím, kdo je Joe Elliot a Deff Leppard mě vcelku oslovují, ale o tomto novém projektu jsem neměl moc tušení, jen jsem okolo něj zaznamenal humbuk, takže jsem se chtěl přesvědčit na vlastní uši. A to byla chyba, protože na podiu se odehrával pro mě vcelku nudný rock ‘n roll, který měl údajně mapovat počátky tohoto stylu v Británii. Tomuto tedy jaksi neholduji a rozhodně to nestálo za odchod od Opeth a nedejbože úplné opomenutí Argent. Jak jsem již zmínil v reportu ze dne prvního, v případě Gary Moora se nejednalo o jediný problém s časovým harmonogramem. Joe Elliot si byl jasně vědom svého času na podiu, nicméně nedbal pokynů pořadatelů. Jako speciálního hosta přizval Iana Huntera, ale jelikož se jim protáhla příprava a zvučení, nezbývalo na jejich společné hraní mnoho času. Očividně je to prý spolu bavilo a chtěli pokračovat i přes jasný pokyn pořadatele ukončit produkci. Toho nedbali a tak jim musel být vypnut proud. Chlapce (spíše tedy staříky) to značně pobouřilo a dokonce prý fyzicky začali napadat pořadatele. Vcelku úsměvné hraní si na hvězdy, když po nich měli přijít 15 let neaktivní Emerson, Lake & Palmer. Inu o této tuposti jsem se dozvěděl až zprostředkovaně, neb téhle rockové šarádě jsem po pár písních již nepřihlížel. Když jsem zjistil, že se ničeho zajímavého nedočkám, upřednostnil jsem raději kvalitní výběr pozice pro shlédnutí výstupu mé nejmilovanější kapely - Marillion.

V publiku se to jen hemžilo fanklubáky, jak jsem usuzoval dle jejich speciálních triček. Připravili si také speciální rozptýlení v podobě nafukovacích dýní, které v průběhu výstupu vypustili a ty poté poletovaly nad publikem a občas se dostaly až na podium. Při té příležitosti H rád prokázal své fotbalové umění :-). Koncert začal naprosto úžasnou Invisible man. To je skladba, která patří mezi mé nejoblíbenější. Marillion se bohužel nevyhnuly technické potíže a Pete bojoval se svou baskytarou. Nechtělo to hrát. Z jeho obličeje šlo vyčíst veliké zklamání a postupem času byl až na pokraji zoufalství. Jak později Marillion uvedli, to se holt stává na festivalech, kde si nemůžete dopřát pořádnou zvukovku. To však byla jen drobná vada na kráse. Mám ovšem takový pocit, že Peteovi přináším smůlu, neboť v Glasgow měl taktéž technické problémy :-) Následovala Cover my Eyes a celkem překvapivě i Slainte Mhath. To se již vše rozběhlo na plné obrátky, problémy byly zažehnány a začínala se dostavovat extáze. Vidím opět svou nejmilejší kapelu a zrovna hrají naprosto geniální skladbu King. Ta dávala neskutečně! Bohužel onu slast vystřídalo nepříjemné uvědomění si, že výstup Marillion nedokoukám, neboť na Main stage má přijít vrchol vrcholů, tedy reunion Emerson, Lake & Palmer. Inu někdo by si mohl ťukat na čelo a nechápat, jak mohu opustit Marillion, nicméně já jsem absolutní hudební blázen a i když Marillion bezmezně miluji, musel jsem pro tentokráte upřednostnit ELP. Vždyť tohle byla hudební událost desetiletí.

Hudba ELP může být jaksi neprostupná a místy poněkud neuchopitelná, nezpochybnitelným faktem však zůstává, že právě oni jsou jednou z těch největsích progových kapel, ne-li tou největší. A to se prostě musí vidět! V jednom rozhovoru jsem četl, že si prostě řekli, že budou nejlepší trio na světě... Inu, na každém šprochu pravdy trochu. Byl jsem poněkud rozpačitý z opožděného začátku, neboť jsem mohl ještě chvíli setrvat s milovanými Marillion a třeba opět zažít výlet do Neverlandu, nicméně vědomí očekávaného vše přebíjelo. Nervozita stoupala a okolo deváté hodiny byli mistři za zvuku futuristického intra uvedeni na podium. Welcome back my friends to the show that never ends...  A show začala. Neskutečná změť kabelů u kláves, skromná ale přesto tak nějak velkolepě působící scéna a tři postavy na podiu hrající svou bláznivou hudbu. Karn Evil 9, Barbarian, From the Beginning, Tarkus a další hymny znějí Londýnem. Při Tarkus došlo i na pyrotechnické efekty. Musím přiznat, že občas toho tam v té hudbě na mě bylo moc a trochu jsem se ztrácel, ale stejně to byl zatraceně skvělý zážitek. Nevlhlo mi spodní prádlo, jako třeba u Transatlantic či Uriah Heep, ale byl jsem při tom. Viděl jsem žijící legendy živě. A koncert gradoval. Došlo i na jeden z největších hitů, tedy vlastně snad v podstatě jediný hit v pravém smyslu tohoto slova, tedy song Lucky man. To bylo takové odlehčení před závěrečnou náloží, kterou obstaralo medley Pictures at an Exhibition. Spojování klasické hudby a rockové bylo vždy fascinující, někdy však více či méně zdařilé. V tomto případě je ovšem naprosto excelentní a tento opus je úchvatný. Místy mi běhal až mráz po zádech. Aplaus obecenstva nebral konce a bylo jasné, že bez Fanfáry koncert prostě být nemůže. Po chvíli se kapela opravdu vrací na podium a začíná hotové desetiminutové šílenství. Naprosto geniální je tato skladba sama o sobě, avšak jako vyvrcholení tohoto výjimečného večera přišlo zběsilé sólo Carla Palmera, načež byly na poidum dopraveny hammondky pro Keitha Emersona. Ten je tedy věru nešetřil a v podstatě z nich vymlátil duši. Absolutně bláznivý závěr, hammondky převrácené na podiu, pyrotechnické efekty a extatické vyvrcholení celé show. To tedy byl zážitek na celý život.

Naprosto výjimečný festival plný výjimečných vystoupení. Sestava snad ani nemohla být lepší a já nemohu být spokojenější. Splnil se mi jeden z dalších snů. Vidět Londýn a zažít naplnění progresivní hudbou. Mohu si jen přát více takových akcí a neutuchajícího entuziasmu nejlepších kapel na světě,

Unikátně přečteno: n/a× · Průměrná doba čtení: n/a · Ukončení: n/a %

Graf návštěvnosti za poslední týden · měsíc · rok.

Komentáře