mmikk

Reportáže z koncertů, recenze alb, mmikkův blog

Nejlepší hudební festival tohoto roku, možná jeden z nejlepších hudebních festivalů vůbec. Alespoň co se složení kapel týče. Jakmile jsem se o této akci dozvěděl, tak nějak podvědomě mi bylo jasné, že tam nesmím chybět. A taky že jsem nakonec nechyběl. V podstatě bez peněz, budoucnost jako obvykle nejistá, ale hudbu si odříci nelze. Naplánoval jsem si tedy báječný čtyřdenní výlet do Londýna. Dva dny jsem strávil poznáváním této zajímavé světové metropole a zbylé dva dny mne naplňovala hudba. Na fotky z Londýna, ale i z mých četných cest po Skotsku se můžete podívati zde http://mmikk.rajce.net

Prvním dnem festivalu byla sobota 24. Července. Poněkud jsem podcenil rychlost metra a vzdálenost od stanice k Victoria parku, takže jsem dorazil o chvíli později, než byl areál oficiálně otevřen. Nezmeškal jsem však nic podstatného, neb první kapela, která mne toho dne interesovala byli legendární Focus. Na tomhle festivalu se mi splnilo mnoho hudebních snů a přání a mnohé z nich budu doceňovat jistě ještě s odstupem času. Před Focus prog stage obsadila skupina Pendragon, pro mě doposud neznámá, ale musím uznat, že jim to hrálo pěkně. Příjemný prog na rozehřátí. Taktéž jsem se zpočátku jal zjišťovati, zda budou k dispozici slibované úschovny, neb opouštění areálu v den následující a následné stíhání půlnočního autobusu nazpět do Dundee se jevilo dosti kritickým. Nejhorší obavy se potvrdily a úschovny samozřejmě nikde. Naštěstí jsem to v neděli vyřešil po svém a skvělý zážitek mi tak toto tupé selhání pořadatelů nenarušilo. Ještě bych se do úvodu zmínil o koncepci festivalu. Ve Victoria parku vyrostla tři podia, z nichž největší Ronnie James Dio stage měla být tou hlavní. Pro mě však rozhodně tu nejzajímavější stage tvořila Prog stage a Metal Hammer stage pro mě byla v podstatě nadbytečná, tedy až na dvě příjemné výjimky. Bohužel hned v úvodu byl jasný další drobný průšvih pořadatelů. Zvuk z Metal stage nepříjemně doléhal až k Prog scéně a někdy tedy nepříjemně rušil, hlavně v klidných pasážích. Zatímco problém s úschovnami zřejmě nerozhořčil toliko lidí, toto byl přec jen prohřešek poněkud závažnější.

První kapelou, které jsem věnoval upjatou pozornost tedy byli Focus. Snad každý zná jejich geniální megahit Hocus Pocus, ale popravdě, kdo zná i něco více z jejich tvorby? Snažil jsem se to před festivalem napravit a při poslechu jejich ostatního materiálu mi bylo jasno, že se mám nač těšit. Poněkud zavalitý frontman Thijs van Leer bravurně ovládal klávesy a samozřejmě hrál i na flétnu a celá jejich show měla neskutečné grády! Zaznělo na 8 kousků a publikum bylo naprosto spokojeno. Snad jen by si každý přál, aby sympaťáci z Nizozemí mohli zůstat na podiu déle. Nuže to by byl jeden z těch splněných snů. Program festivalu byl nesmírně nabitý a bylo mi jasné, že z důvodu překryvu některých vystoupení opravdu nemohu stihnouti vše, co bych chtěl. Jak je však mým zvykem, nakonec jsem viděl maximum možného i za cenu doslova přebíhání mezi pódii. Stálo to za to.

Další kdo si prvního dne vysloužil mou vysokou pozornost nebyl nikdo jiný než slavný Gary Moore. Před ním hlavní stage okupovala mladá a v poslední době hodně tlačená kapela The Answer. Nechápu proč tomu tak je, neb na jejich výstupu jsem krom energického a zemitého rockenrolu neshledal nic zajímavého. Takových kapel bylo, je a bude. Inu na tu chvíli to ale bylo vcelku příjemné. Nutno zmínit, že v Londýně bylo opravdové léto a teploty značně nad 20 °C, využil jsem tedy čekání na Gary Moora k občerstvení vodou a návštěvě kina, kde se promítala hudební dvd. Vynikající nápad. Instrumentální intro Dunluce přivádí Garyho a jeho partu na podium. Letos v létě se Gary rozhodl odpočinout si od své bluesové dráhy a zavzpomínat na rocková léta osmdesátá. A bylo to vystoupení ve velkém stylu a před podiem se také utvořil slušný dav. Hned v úvodu do nás Gary napálil jeden z jeho největších hitů, tedy Over the Hills and far away. Skvělé. Zbytek obecenstva byl taktéž nadšen. Přestože Gary Moore se pořád tváří jak nazlobený buldok, bylo vidět, že si vystoupení užívá. Během setu představil i nové kousky z poslední desky, které taktéž nezněly vůbec špatně. Na závěr přišla další pecka Out in the Fields, která ve mně téměř vyvolávala extázi. Dav pod podiem explodoval a mohutně žádal pokračování. Kapela byla nadšena reakcí publika a odhodlána pokračovat, avšak festivalová dramaturgie je neúprosná. Gary to velmi nelibě nesl a jistě tam padlo nemálo sprostých slov :D Nebyl to jediný incident, co se týče hracího času na tomto festivalu. Nicméně vystoupení geniální.

Následoval běh k Prog stage, kde již naplno předával poselství svého otce Dweezil Zappa s projektem Zappa plays Zappa. Po jedinečném výstupu Gary Moora jsem zůstal znovu přimražen, protože co předváděl Dweezil se svou kapelou bylo snad ještě lepší. Kdo zná Zappovu tvorbu, tomu jistě nemusím říkat více. Naprosto dokonalý koktejl vynikající hudby, barev, pocitů a motivů. První vrchol dne. Tento výstup jsem si užil dokonale i přes jaksi nedostatečnou znalost obrovské Zappovy diskografie.

Na Metal stage se mezitím schylovalo k výstupu legendy legend. Jedinečných a stále si myslím značně nedoceněných Saxon. Kapela, která již zřejmě navždy bude tak trochu ve stínu Judas Priest a Iron Maiden, avšak dle mého názoru zcela neprávem. Hudební ikona heavy metalu v čele s naprosto výjimečným a charismatickým frontmanem Biffem Byfordem to rozjela naplno hned od samého začátku. Heavy metal thundeeeeeeeeer. Potom Dogs of War, Motorcycle man a další neskutečné pecky z dílny těchto legend. Bohužel to již měla na Prog stage začínat Asia, která byla taktéž na mém wishlistu. Když jsem však zjistil, že Saxon hrají 747, musel jsem si ještě alespoň tuto pecku vychutnat.

Přišel jsem akorát na začátek setu Asia. Rozhodli se hrát celé album Asia, i když v poněkud pozměněném pořadí. Z desky mám jejich tvorbu opravdu rád, ale naživo to působilo velmi omšele a vyčpěle. Nechápu proč, neboť jsem na jejich koncerty zaznamenal vcelku pozitivní ohlasy a byl jsem tedy řádně natěšen. Bohužel ten večer to na mě nefungovalo a dostavilo se zklamání. Litoval jsem, že jsem nezůstal na Saxon. Obzvláště když koukám na jejich playlist, neboť zahráli takové klenoty jako Princess of the Night nebo 20000 ft. Inu nedá se nic dělat.

Alespoň mě tedy nemrzelo vydat se na připravovaný koncert roku o něco dříve, abych si vychytal pohodlnou pozici ku shlédnutí této hudební laskominy. Na Main stage se totiž připravovala pocta nedávno zesnulému R.J. Diovi a zároveň absolutně poslední vystoupení Heaven & Hell, tedy Black Sabbath z období s R.J. Diem za mikrofonem, navždy. Jako hosté byli přizváni Jorn Lande a Glenn Hughes, kteří se na střídačku ujali mikrofonu. Jak se ukázalo, volba to byla naprosto skvělá. Musím uznat, že na tento výstup jsem byl řádně nadržen, i když jsem se nikdy nepočítal mezi velké fanoušky Black Sabbath. Album Heaven & Hell však již nějakou dobu obdivuji a považuji ho za jednu z nejlepších heavy rockových nahrávek, co jsem kdy vůbec slyšel. Je to opravdu pecka. A tento koncert mi ukázal, že bych opravdu měl prozkoumat tu pořádnou éru Black Sabbath, tedy bez mečícího Ozzyho. Mám rád, když se mi při koncertu podaří býti svědkem něčeho výjimečného. Tady to byl celý koncert a vlastně vůbec celý festival. Začátek obstaralo intro E5150 a poté pecka The Mob Rules následovaná báječnou I. Na Country Girl se k mikrofonu dostavil pro mě do té doby vcelku neznámý Glenn Hughes a svým hlasovým projevem mě doslova smetl. Vypadal jak nějaká diskantská buznička, jak také někteří v publiku poznamenali (he looks like a prick :D), ale jeho zpěv rval koule. Když už jsem u Glenna, musím doporučit jeho aktuální projekt s J. Bonamassou, D. Sherinianem a J. Bonhamem nazvaný Black Country Communion. Je to naprostá pecka. Zpět ale k výjimečné události odehrávající se v Londýně. Byl to opravdu koncert s velkým K. Dostalo se i na Bible black z právě zmiňovaného posledního alba The Devil you Know s Diem a ta Hughesovi také nesmírně sedla. Během koncertu se na podiu objevila i Diova manželka, která všem poděkovala za přízeň a také zmínila Ronnieho nadaci pro boj s rakovinou. Celé vystoupení vyvrcholilo peckou Neon Knights, při které na podium zcela nečekaně vtrhl Phil Anselmo a odeřval část skladby. Byl to vydatný zážitek a zcela nepochybně jedna z hudebních událostí roku, která ještě podtrhla již tak naprosto výjimečnou sestavu tohoto festivalu.

Nestačil jsem si ani oddychnout a již jsem opět běžel k Prog stage, kde již hráli Transatlantic. Poslední album jsem si doslova zamiloval a točil jsem ho velmi často. Mnoho songů mi zůstává v paměti a musím si je neustále pobrukovat. Kdo by náhodou nevěděl, tak Transatlantic jsou hvězdný progový projekt, kde se sešli Neal Morse, Mike Portnoy, Pete Trewavas, Roine Stolt a naživo s nimi ještě hraje Daniel Gildenlöw. Sestava snů a hudba kterou hrají, je naprosto božská. Od prvních tónů, které jsem zastihl, jsem byl omámen tou dokonalostí a neskutečným entuziasmem čišícím z podia. A co víc, oni hráli celé aktuální album Whirlwind! Tento festival byl ve znamení mnoha speciálních show. Nedovedu popsat to naplnění a extázi, kterou jsem prožíval během jejich produkce. To byla absolutní hudba. Vytříbené muzikantství, požitek ze hry a geniální skladby. Tohle budu rozdýchávat ještě dlouho. Nejlepší výstup celého festivalu. Naprosto zasloužené neutuchající ovace a přídavek v podobě The Return Of The Giant Hogweed s hostujícím Stevem Hackettem na kytaru. Může být něco lepšího? Woooow.

Úplný headliner prvního dne byli na Main stage burácející ZZ Top, ale jejich blues rock jsem již vnímal spíše z povzdálí, když jsem se únavou zklátil na zem. Jejich hudba mě nikdy příliš nevzrušovala a asi ani nebude, nicméně jsem rád, že jsem jejich pověstnou show také shlédl. Samozřejmě nechyběly tradiční blbiny jako chlupaté kytary a sladěné pohyby dvojice frontmanů. Celkem příjemná tečka za skvělým prvním dnem tohoto neuvěřitelného svátku hudby.

Unikátně přečteno: n/a× · Průměrná doba čtení: n/a · Ukončení: n/a %

Graf návštěvnosti za poslední týden · měsíc · rok.

Komentáře