mmikk

Reportáže z koncertů, recenze alb, mmikkův blog

Jakožto jediné místo ve Skotsku bylo pro akustický koncert Marillion vybráno Glasgow. Má to svou logiku, neboť druhý den kapela hrála v Irsku a navíc Glasgow je přeci jen kulturním centrem Skotska a většina kapel koncertuje právě tam. Tudíž jsem mohl spojit příjemné s užitečným (koncert a poznávání Glasgow :).

Po pečlivém nastudování mapy jsem se nemohl v tomto velkoměstě ztratit a nalézti klub také nebyl žádný problém. The Ferry je totiž klub přímo na lodi, jak již název napovídá. Chvilka netrpělivého mrznutí před "tunelem" na loď jen vygradovala mé totální natěšení! Ano, jsem ve Skotsku a jdu na mou nejmilovanější kapelu poslední doby a snad už i celého života. Marillion, to je životní volba. To je jako láska. Naplnění a hloubku, kterou nalézám v jejich hudbě, nedovedu slovy popsat. Jsou to pocity extáze, meditace, záplavy radosti, ale i smutku. O nezpochybnitelné dokonalosti kapely se jistě ještě několikrát zmíním a nechám se opět unést :)
Nyní ale zpět do klubu, který se rychle započal plnit příchozími nadšenci. Prostředí bylo vcelku útulné, přirovnal bych to k menšímu Retru (v Praze). Snad jen kýčovitá vánoční dekorace a nablblé neonové nápisy Merry Christmas na bocích podia mi trochu vadily. Kapacita The Ferry je 600 návštěvníků, což se bohužel potvrdilo a druhý den kapela vydala omluvné prohlášení, protože někteří lidé neměli výhled na podium. I to se dnes může stát. Já tím naštěstí ovlivněn nebyl, neboť jsem tradičně zaujímal pozici před podiem a přímo před H. Napětí gradovalo a záplavy radosti, že jsem opravdu již tento rok podruhé na Marillion, neznaly mezí. A to jsem ještě neslyšel jediný tón. Ale již brzy to vše začalo. Zhruba ve 20:45 pětice hrdě vkročila na podium a dostalo se jim bouřlivého přivítání. O oddanosti fanoušků této kapele se nemá smysl rozepisovat.

H byl nějak dobře naladěn a během celého koncertu výborně komunikoval s publikem a pro mě až nečekaně mnoho toho namluvil. Inu tady mu také všichni rozumněli, kdežto v Praze to samozřejmostí býti nemusí, tudíž neradno porovnávat. Akustické turné Marillion uspořádali na podporu právě vydané desky, která ukazuje přepracovanou tvář starších skladeb, uvedenou právě do akustické podoby. Proto se kapela nerozpakuje album označovat za regulérní řadovku. V první části setu zazněla celá deska. Zde bych vypíchl úžasně intimní Out of this World, která má neskutečnou sílu v jakémkoliv provedení. Možná i proto, že je to skutečný příběh. H opět plně prožíval veškeré své party a zpíval naprosto úchvatně. Jeho výkon byl opravdu úžasný. Když si člověk na jeho hlas navykne, musí ho začít milovat. Vůbec jako lidé mi Marillion přijdou velice sympatičtí a milí. Alespoň na podiu tak působí a to pro mě umocňuje celkový zážitek. Již jen samotné charisma, které sálá z H vás pohltí, obzvláště pak ženy v publiku. A když se ještě k tomu po celou dobu usmívá a mezi skladbami vtipkuje, člověk by mu odpustil i to, kdyby mu to zrovna nezpívalo. To naštěstí nehrozí. Jediný kdo mě toho večera mírně zklamal byl Pete. Jeho úsměv se poněkud vytratil během koncertu, protože jeho nástroje byly stíhany technickými obtížemi. Ale to bylo jen drobné rozptýlení a neznatelná skvrnka na celkově uchvacujícím zážitku. Obzvláště když na řadu přišla naprosto skvěle předělaná píseň Hard as Love. První vrcholný moment hnedle stíhaný následující peckou Quartz. Hard as Love má neskutečně silný text a její provedení mi bralo dech. V textech Marillion se člověk prostě najde. Jako elfík vypadající Steven Rothery byl opět totálně pohlcen ve svém světě při hraní na kytaru a jeho zavřené oči a geniální sóla jen podtrhovala výjimečný zážitek!

Set byl rozdělen zhruba desetiminutovou pauzou a poté se kapela vrátlia, aby nám naservírovala další starší skladby oblečené do nového akustického kabátku. O tom, že toto provedení písním Marillion báječně sluší nemůže být pochyb. Zvláště dvojblok Beautiful a Estonia, tedy dvojice skladeb, které patří mezi mé nejoblíbenější, byl naprosto od reality odpoutávající. Vrněl jsem jak kocour, který je na vrcholu blaha. Samozřejmě to ještě nebyl báječného večera konec. Na závěr normálního setu totiž pánové zařadili naprostou pecku v podobě Gazpacho, která roztleskala a snad i roztančila všechny přitomné. Paráda, báječná atmosféra... Totální extáze. Jako první přídavek přišla letitá hitovka 80 days, která opět všechny pohltila a nadchla pozitivní energií. A jako poslední porce přídavků byly servírovány Answering machine a Three Minute Boy. Three Minute Boy mi nikdy nepřišla tolik výrazná na desce, ale jaký tohle byl závěr koncertu, to budu ještě dlouho vzpomínat! V polovině skladby přišlo na řadu neskutečné Rotheryho sólo, které se táhlo až do konce skladby. Zbytek kapely se do toho také pořádně opřel, takže jsme najednou přestali být na akustickém koncertu. Panejo, ještě teď se mě při těch vzpomínkách zmocňuje neuchopitelné naplnění a děsná radost. Byl jsem odvanut někam pryč a radostně jsem si poletoval ještě pěkně dlouho po koncertu. I kdyby mě koncert naprosto nezbláznil, stejně bych uvažoval o nějakém hodnotném suvenýru. Nakonec padla volba na krásnou mikinu :) A nesmím zapomenout ani na trsátko Pete Trewavase.
Musím přiznat, že celou dlouhou cestu domů jsem měl poněkud problémy s koncentrací za volantem, protože má mysl byla někde jinde. Zůstala totiž v Neverlandu, do kterého mě při každém poslechu a setkání Marillion unáší! A jako bonus máme báječná trička Michaela Jacksona k filmu This is it! A že to byla fuška je o půlnoci koupit v zavřeném kině. Ale to je již jiný příběh ;-)

Unikátně přečteno: n/a× · Průměrná doba čtení: n/a · Ukončení: n/a %

Graf návštěvnosti za poslední týden · měsíc · rok.

Komentáře