mmikk

Reportáže z koncertů, recenze alb, mmikkův blog

Obsazení Metalománie se jevilo více než slušně. Aleš Brichta band, Citron a hlavně samozřejmě U.D.O. To mě lákalo převelice. Navíc za mrzký peníz čtyř sta káčé, to bych věru byl blázen, kdybych podlehl okolnostem a zůstal doma.

Jako již tradičně jsem tušil, že nikdo nepojede. Chvíli jsem si potrucoval, ale stejně jsem tušil, že vyrazím. Mít Uda 20 km od baráku, to bych si musel nafackovat. Copak jen Uda, vůbec takhle skvělou akci. Celé to měla zahájit skupina Satch, alias Joe Satriani revival. Na místo jsem tedy dorazil za včasu, abych nic nepropásl. Přesně na čas se ale samozřejmě nezačalo.

Po čtvrté hodině se na podium konečně dostavili umělci a začali valit skvělé kousky od jednoho z největších kytarových géniů. Zahrané to bylo výborně, to je nutný předpoklad k dělání revivalu takovéto legendě, nicméně nějak mě výstup přeci jen příliš nezaujal. Bohužel podpořeno i nějakými agro strýci, kteří se dožadovali zpěvu, ani na podiu ta nálada asi nebyla ideální. Na lidi ze zábav to již asi byla příliš komplikovaná hudba. Jedna zpívaná pecka však přišla a bohužel to byla velká chyba. Zpěv byl tragédie.

Pak se na podiu zjevil Martin Dejdar a uvedl avizovanou moto show Petra Kuchaře a Ondřeje Záruby. Takže jsem konečně mohl vidět freestyle motokros naživo. Došlo samozřejmě i na backflipy. Backflip skočil Petr Kuchař jako vůbec první na světě! Skvělé pobavení, než se na podiu připravila další kapela.

Sebastian. Jméno vyvolávající ve mně poněkud obavy, ale hudebně šlo naštěstí o slušně stravitelnou porci. I když mě tento výstup také příliš nezaujal. Starší skladby v češtině se míchaly s novými v angličtině, kapela hrála se zaujetím, ale strhnout mě to nedovedlo.

Potom následovala opět moto show a další dávka adrenalinu v podobě freestyle skoků. Opět paráda. Tenhle sport obdivuji již dlouhou dobu.

Mezitím již stihl dorazit Aleš Brichta se svým bandem a tak po menších prodlevách mohla započíti další produkce. Brichtu na jeho sólové dráze jaksi nereflektuji, desky AB bandu také příliš nesleduji, o to větší šok jsem měl z toho, jak mě jeho vystoupení strhlo a bavilo. Jak by také ne. Brichta valí thrash metal? Metalomáááánie. Wow. To byl otvírák jak z partesu. Geniální tah. Na to hned navázal Archanděl, taky slušná vypalovačka. Nechápal jsem kde mi hlava stojí, to jsem tedy věru nečekal. Kapela hrála s neskutečným zápalem a moc si to všichni užívali. Hlavně mladý bubeník to všecko strasně nakopával a té muzice dodal tuny energie. Došlo i na jeho skvělé sólo. Brichta mě tedy rozhodně překvapil. Nevynechal hitovku Barák na odstřel a když zařadil Ztráty a nálezy, moji snad nejmilejší věc od Áček, málem mi to vehnalo slzy do očí. Naprosto mocná skladba, která se mnou cloume již spoustu let. Od Arakainu pak ještě zazněla Princess. Opět skvělý tah, když na závěr večera měl vystoupiti Udo. Tak jsme si to poté ještě zopakovali v originále. Na závěr setu přišla výborná pecka Nechte vlajky vlát. Bylo jasné, že se musí přidávat. Dívka s perlami ve vlasech, Jsem prý blázen jen jako vzpomínka na Jirku Schelingra a na závěr totálně odzbrojující Ace of Spades od Motörhead. Panejo. To byl set jak noha. Brcihta mě nadchnul a jeho kapela rovněž tak!!!

To už na podium nakráčel Ozzák, který vyhlásil svoji vlastní autogramiádu. Toho jsem využil k občerstvení sebe sama a následnému očekávání další legendy tuzemské scény. Ano konečně jsem měl vidět Citron. Tento den byl ve znamení splněných restů. Přec jen opomíjeti Brichtu a Citrony po tak dlouhou dobu je jaksi na pováženou.

Citroni si také dali na čas s přípravou aparatury, ale pak to také stálo za to. Odpálili to Radegastem a sázeli jednu hitovku za druhou. Bylo patrné, že je to taky slušně baví, ale na energii Brichty nedosáhli. Publikum většinu věcí zpívalo s nimi, byl to další výborný koncert tohoto odpoledne. Skvělé balady jako Vzpomínky nebo Už couvám zahřály u srdíčka a vypalovačky jako Hon na bluda, Rock, rock, rock nebo poslední Ocelové město rozdováděly i staré matadory v publiku. Velmi zdařilé vystoupení.

Začalo se smrákat a tak nás čekala poslední část moto show. Opět jsme se dočkali nějakého toho backflipu a pár dalších skvělých triků, jako Superman, Heart attack a dalších. Výborné, smekám.

A teď již Udo, Udo, Udo. Nene. Ještě byl v programu avizovaný ohňostroj. Ladění podia trvalo však strašně dlouho, takže začal s půl hodinovým zpožděním, ale po vypálení prvních rachejtlí jsem pořadatelům skluz okamžitě odpustil. Ohňostroj byl špičkový. Za zvuku Nirvany jsme se dočkali uchvacující salvy raket, které rozsvítily oblohu. Jeden z nejlepších ohňostrojů, co pamatuji. A to nebylo všechno. Chceme přídavek! Pustilo se Breaking the law a jela další salva. Boží! Tak takhle skvěle naladěn na koncert hlavní hvězdy člověk jen tak nebývá.

U.D.O. Má smysl k této metalové legendě cokoliv dodávat? Spousta lidí mu nemůže přijít na chuť právě díky jeho neskutečnému jedáku. Ale já jsem si ho prostě zamiloval. Je to jeden z největších metalových hlasů všech dob. Naprostá legenda. Trošku směšně na mě působí zprávy o obnovení činnosti Accept, když tam Udo nefiguruje. Accept jsou Udo! A jakoby se nám to Udo snažil tento večer dokázat. Metal Heart? Cože? Začít pomalu největším hitem. Jasně, proč ne. Bombaaa. Show mě strhla od prvního tónu a nadšeně jsem se ponořil do pařby. Takovou extázi jsem vskutku nečekal. Zvuk byl naprosto luxusní, Udův jedák snad ještě lepší než za mlada a kapela. Ta šlape jak perfektně promazaný a seřízený stroj. Hned v úvodu tedy došlo na vydatné hecování publika, vytleskávání a pění nosné kytarové melodie. A pokračuje se hned dál. Žádná pauza, žádné prostoje, jen se dohraje pecka, bubeník již odklepává další. Midnight Highway a následuje They Want War. Myslel jsem, že se zblázním, to snad Udo nemyslí vážně. Takové energie, co sršela z podia, bylo to naprosto famózní vystoupení. Další pak byla novější skladba The Bullet and the Bomb. Pak se již v pořadí skladeb stejně ztrácím, ale setlist mi naprosto vyrazil dech. Samé fláky od Accept.

Byl jsem blahem bez sebe, to je snad z tohoto nadšeného reportu patrné. Son of a Bitch, Midnight Mover, Burning, Living for Tonight, Princess of the Dawn, Restless and Wild, samozřejmě povinná přídavková Balls to the Wall a úplně závěrečná Fast as a Shark, při které jsem si málem urval palici. Tady jsou počátky speed metalu. Udo ale samozřejmě neopomněl svoji současnou kapelu a setlist okořenil tutovkami jako Thunderball, Holy, Animal House a Man and Machine. Byl jsem svědkem geniálního vystoupení. Ta energie, kterou mě to nabilo ve mně pulzuje ještě nyní. Strhující show. Žádné pauzy mezi skladbami, veškeré hecování publika se odbilo ve skladbách. Co na tom, že tento model je využit skoro v každé druhé pecce. U Uda to rozhodně jako klišé nepůsobí a i kdyby, sežerete mu to i s navijákem. Je to prostě legenda a stále v neskutečné formě. Děkuji!!!

Po cestě domů jsem ještě na chvíli uvízl v zácpě, neboť uprostřed silnice ležel poražený (upadnuvší?) cyklista. Záchranka však přijela brzy a jelikož se pán hýbal, tak pravděpodobně o život nešlo. Zajímavá tečka za úžasným dnem. A pak již jen osamělá cesta k domovu...

Unikátně přečteno: n/a× · Průměrná doba čtení: n/a · Ukončení: n/a %

Graf návštěvnosti za poslední týden · měsíc · rok.

Komentáře